Proč vést děti ke čtení

Petra Schwarzová Žallmannová

Všichni vnímáme knihy jako něco, co by nemělo v životě dětí chybět. Podvědomě bychom byli raději, kdyby děti víc četly a méně se věnovaly televizi, hrám a počítači. Proč je ale čtení tak důležité? Co nám dává?

V první fázi přípravy na čtenářství jde zejména o budování vztahu ke knize. Dospělý a dítě si vytvářejí silné pouto fyzické přítomnosti a absolutního soustředění. Když ti čtu, nemůžu dělat nic jiného, jsem jenom tvůj. V této předčtenářské fázi jsou děti absolutně závislé na časové dispozici a ochotě dospělých. Tady můžeme hodně rodičovských a pedagogických bodů získat, ale také hodně ztratit. Tady se buduje vztah k literatuře i ke knihám, jako fyzickým objektům, a pokud u milovníků příběhů neschopných samostatného čtení toto sdílení zanedbáme, bude se v pozdější době horko těžko dohánět.

Opakovaně se potvrzuje, že čím víc zkušeností s knihami si přinesete do první třídy, tím lépe jako žák prospíváte. A čím méně setkání s knihami máte, tím náročnější je vaše cesta ke vzdělání. Kdo měl hodně, má víc, kdo neměl dost, má ještě míň. 1 A čeho že to najednou má malý předčtenář víc? Dokáže lépe udržet pozornost, protože je zvyklý poslouchat. Mnohdy má náskok s písmenky. Dokáže lépe vyvozovat děj z ilustrací a lépe dokáže interpretovat posloupnost děje. Má širší slovní zásobu. To jsou všechno formální úrovně zmiňované výhody, o nichž většina z nás samozřejmě ví. Ale to, o čem se mluví výrazně méně a co je z mého pohledu možná ještě důležitější, je složka rozvoje empatie, důvěry k dospělému průvodci a společenského sdílení. Příběhy o postavách, s nimiž by se děti ve svém životě pravděpodobně nesetkaly a možná nikdy nesetkají, jim rozšiřují vnímání obrovské šíře charakterů a nátur, schopností a handicapů. Čím víc víme o tom, jak je svět krásný ve své různosti, tím ochotněji jsme schopni akceptovat odlišnosti, vciťovat se do ostatních a následně pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Společné čtení buduje důvěru mezi posluchačem a předčítajícím. Je to silná vazba společných zážitků z četby, pocit ochrany díky fyzické blízkosti a absolutní pozornosti. Toto pouto se jistě bude hodit v době pozdější, kdy od nás bude pubertální dítě trháno přirozenou potřebou osamostatňování. A v neposlední řadě je zde touha sdílet příběhy a zážitky. Literatura je mnohdy vnímaná jako solitérní činnost, ale je to právě naopak, protože téměř každý čtenář má potřebu dojmy z četby sdílet. Podporou čtenářství tedy budujeme pocit sounáležitosti a vzájemnosti – doma i ve škole.

Z mého pohledu je snad nejdůležitější funkcí čtenářství podpora vytváření vlastního názoru. Jen ten, kdo má s čím srovnat, dokáže rozlišovat dobré od špatného. Jen takový člověk, který dokáže najít argumenty podporující vlastní názory je svobodný a těžko manipulovatelný. A co jiného bychom měli chtít pro své děti, než svobodu a nezávislost?

1 Trávníček, Jiří. Rodina, škola, knihovna – Náš vztah ke čtení a co ho ovlivňuje. Host, 2018.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.