Neurodiverzita v montessori: Jak podpořit dítě, aniž bychom za něj převzali iniciativu

Neurodiversity in Montessori: How to Support a Child Without Taking Over

20. 8. 2026

Ve třídě není těžké všimnout si dítěte, které potřebuje pomoc. Mnohem těžší je poznat, jaká pomoc mu skutečně prospěje. Dospělý má přirozenou tendenci zasáhnout, vysvětlit, připomenout, vyřešit. Jenže právě dobře míněná pomoc může někdy dítěti vzít příležitost poradit si samo.

O této křehké hranici mluvila vedoucí elementary Andílka Radka Jandová, která má bohaté zkušenosti s prací s dětmi od 6 do 12 let v montessori prostředí. Ve své praxi se věnuje také podpoře neurodivergentních dětí a dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Ať už jde o dítě s ADHD, dyslexií, dysgrafií nebo jinými potřebami, začátek je podle ní vždy stejný: dobře pozorovat.

Nejdřív dítě pozorovat, až potom hledat řešení

V montessori není pozorování jen sledováním toho, co dítě dělá. Zajímá nás, kdy se mu daří soustředit, co ho vyrušuje, kdy přichází frustrace nebo v jakých situacích potřebuje více podpory.

Je rozdíl říct „tohle dítě je úzkostné“ a všimnout si, že dítě reaguje úzkostně například při rychlém přechodu z jedné činnosti do druhé. V prvním případě jsme dítě označili. Ve druhém už máme něco, s čím můžeme pracovat. Možná potřebuje více času, upozornění předem nebo předvídatelnější průběh dne.

Stejně tak dítě s ADHD nemusí potřebovat jednoduše jen více dohledu. Možná mu pomůže klidnější místo, méně rušivých podnětů, možnost pohybu nebo práce se sluchátky. To, co funguje jednomu dítěti, nemusí fungovat druhému. Proto se cesta hledá především pozorováním.

Pomoc, která vede k samostatnosti

Pro příklad uvedeme případ devítiletého chlapce, který se každé ráno scházel s asistentem a společně procházeli jeho práci. Jednou mu řekl, že už tolik pomoci nepotřebuje. Chtěl pracovat sám. Potřeboval ale plán, podle kterého by se během dne mohl orientovat. Je to jednoduchý příklad, ale dobře ukazuje smysl podpory v montessori. Dítěti nemáme pomoc odebrat ze dne na den, stejně jako za něj nemáme všechno zařizovat. Hledáme takovou míru podpory, která mu umožní zvládnout co nejvíce vlastními silami.

Podobně je to s rolí asistenta. Měl by být dost blízko, aby poznal, kdy je opravdu potřeba zasáhnout, ale zároveň dost daleko, aby dítě dostalo šanci nejprve něco vyzkoušet. Pokud je pomoc dostupná při každém drobném zaváhání, dítě si na ni velmi snadno zvykne.

Někdy stačí změnit prostředí

Podpora přitom nemusí znamenat složitý individuální program. Často pomohou docela malé změny. Předvídatelný režim, jednoduchý vizuální plán, klidné místo, kam se může dítě na chvíli uchýlit, nebo možnost omezit okolní hluk.

Ve třídě by děti měly mít například klidový kout s polštáři, kartičkami emocí a dalšími pomůckami, které jim mohou pomoci se zklidnit. Podobná opatření navíc nemusí být určená pouze dítěti s konkrétní diagnózou. Mohou je využívat všichni. A právě to je důležité. Když dítě s dysgrafií potřebuje při psaní jinak položenou podložku, můžeme stejnou možnost ukázat celé skupině. Když někomu pomáhají sluchátka, nemusíme z toho dělat něco zvláštního. Rozdílné způsoby práce se mohou stát přirozenou součástí třídy.

Na dítě není nikdo sám

Dobrá podpora nevzniká jen mezi dítětem a asistentem. Důležití jsou průvodci, rodiče, odborníci i ostatní děti. Rodiče vidí dítě doma, průvodce ve třídě, specialista může nabídnout jiný pohled a konkrétní postupy. A samotné dítě často dokáže říct, co mu pomáhá, pokud mu k tomu dáme prostor.

Velkou roli mají také spolužáci. Ve věkově smíšené montessori třídě se děti přirozeně učí jeden od druhého. Dítě, které dnes potřebuje pomoc při psaní, může zítra pomáhat mladšímu spolužákovi s matematikou. Nezůstává tak v roli toho, komu se musí pomáhat, ale zažívá i vlastní schopnost něco nabídnout ostatním.

Každé dítě potřebuje něco trochu jiného

Inkluze neznamená, že musí všechny děti dělat totéž stejným způsobem. Znamená spíš vytvořit prostředí, ve kterém mají různé děti možnost najít cestu, která jim dává smysl.

Někdo si dokáže naplánovat práci na celý týden, jiného takový plán zahltí. Tomu může průvodce nabídnout jen dvě nebo tři možnosti a další krok řešit až po dokončení první práce. Jedno dítě potřebuje chvíli pracovat v tichu, jiné se potřebuje nejprve proběhnout. Někdo vyhledává podporu dospělého déle, jiný nám sám řekne, že už ji nepotřebuje.

Právě proto neexistuje jeden návod na práci s neurodivergentními dětmi. Existuje ale něco, čím můžeme začít vždy: pozorovat dítě, naslouchat mu a hledat takovou pomoc, díky které bude postupně zvládat víc samo.

 

Celou přednášku Radky Jandové v angličtině si můžete pustit zde: