Škola jako místo vztahů a spolupráce
Do adolescentního programu přišel do velmi malé skupiny. Zpočátku byli ve třídě jen čtyři, později osm a postupně se skupina rozrostla. Přestože malý počet dětí pro něj byl nejdříve nezvyk, rychle zjistil, že právě blízké vztahy a možnost opravdu se poznat mohou být velkou výhodou. Důležitá pro něj byla také otevřená komunikace s průvodci. Studenti společně mluvili o tom, co potřebují, co jim funguje a co by chtěli změnit. Pamatuje si například společné ranní snídaně, při kterých si skupina mohla v klidu sednout, dát si čaj nebo kávu a mluvit spolu neformálně, ale zároveň smysluplně.
Taková zkušenost podle něj výrazně posiluje pocit, že dítě není jen někdo, komu dospělí říkají, co má dělat. Je partnerem, který se může vyjádřit, převzít část odpovědnosti a podílet se na tom, jak jeho školní život vypadá.
Zahrada, farma a dovednosti pro skutečný život
Silnou součástí adolescentního programu pro Adama byla práce na zahradě a později na farmě. Doma neměl vlastní zahradu ani chatu, a tak pro něj bylo mnoho věcí úplně nových. Učil se pracovat se záhony, pečovat o prostředí, stavět pergolu i vnímat, kolik času a energie stojí za běžnými věcmi, které často považujeme za samozřejmé. Vzpomíná také na výrobu sirupu, společné vaření nebo na drobné konflikty, které při společné práci přirozeně vznikaly. Někdo chtěl stavět skalku, jiný by raději vytvořil fotbalové hřiště. Někdy nezbyla porce jídla pro všechny. Právě v takových situacích se ale studenti učili hledat řešení, domlouvat se, ustupovat a respektovat, že každý může mít jinou představu.
Co si odnesl na střední školu
Po přechodu na střední školu Adam neměl pocit, že by mu chyběly znalosti nebo schopnost zvládat školní práci. Naopak si všiml, že některé dovednosti, které v montessori prostředí rozvíjel přirozeně, nejsou pro všechny samozřejmé. Velkou výhodu vidí například v komunikaci a prezentování. Ve škole nyní často vystupuje před spolužáky a učiteli a dostává na své prezentace pozitivní zpětnou vazbu. Díky zkušenostem z adolescentního programu dokáže formulovat vlastní myšlenky, mluvit před skupinou a nebát se projevit.
Stejně důležitá pro něj byla schopnost rozpoznat, kdy prostředí nefunguje. Když zjistil, že první střední škola ho spíš psychicky vyčerpává a neposouvá dál, rozhodl se odejít. Dnes studuje školu se zaměřením na sportovní management, kde se cítí lépe a kde může rozvíjet svůj vztah ke sportu, marketingu i zdravé výživě.
Rodiče jako opora, ne jako další tlak
V závěru rozhovoru Adam mluví také o roli rodičů. Oceňuje, že ho podporovali ve změnách, ve sportu i ve chvílích, kdy hledal vlastní cestu. Neznamenalo to, že za něj dělali rozhodnutí. Spíš mu dávali prostor, sdíleli své zkušenosti a pomáhali mu, když si nebyl jistý. Za důležité považuje, aby rodiče nepřenášeli veškerý tlak na známky. Špatná známka podle něj nemá být důvodem k panice nebo trestu, ale příležitostí zjistit, co dítěti nejde, co potřebuje a jak mu lze pomoci. Rodiče by měli komunikovat především se svým dítětem, ne řešit školu jen „nad jeho hlavou“.
Adamova zkušenost ukazuje, že vzdělávání není pouze o tom projít jednotlivými ročníky a získat maturitu. Je také o hledání vlastního místa, odvaze měnit směr, když něco nefunguje, a schopnosti postupně poznávat, kým člověk je a kam chce jít.
