Batole, které v obchodě nutně potřebuje balónek, a dospívající, který ve stejnou chvíli naléhavě požaduje data do telefonu. Předmět jejich touhy je jiný, intenzita emocí ale může být překvapivě podobná. Právě podobnost období od narození do tří let a dospívání byla tématem nového dílu podcastu Montessori jiskření. Na první pohled jde o dva úplně odlišné věky. Malé dítě se teprve učí chodit, mluvit a samostatně jíst. Dospívající už vypadá téměř jako dospělý, řeší vztahy, budoucnost, školu i vlastní místo ve světě. Obě období ale spojuje mimořádně rychlý růst, silné emoce, hledání samostatnosti a velká citlivost na to, jak s dítětem dospělí jednají. Ani batole, ani puberťák nepotřebují dokonalého rodiče. Potřebují dospělého, který je přítomný, klidný, čitelný a dokáže držet hranice bez ponižování.
Dvě velké proměny života
První roky života jsou obdobím obrovského objevování. Dítě poznává vlastní tělo, učí se pohybovat, komunikovat, orientovat se v prostředí a postupně si buduje první pocit samostatnosti. Typické „já sám“ není vzdor pro vzdor. Je to přirozená potřeba zkusit, co všechno dokážu. Dospívání je podobné, jen na jiné úrovni. Mladý člověk už nehledá jen to, co zvládne vlastníma rukama. Hledá, kým je, co ho zajímá, kam patří a jak chce jednou žít mezi dospělými. Z „já sám“ se stává spíš „já po svém“.
To může být pro okolí náročné. Dospívající často zpochybňuje pravidla, mění názory, zkouší hranice a chce mít větší vliv na vlastní život. Neznamená to ale, že dospělé nepotřebuje. Naopak. Potřebuje je jako bezpečný bod, ke kterému se může vracet, i když se od něj zároveň snaží odpoutat.
Tělo roste a potřebuje čas
Batolata i dospívající procházejí obdobím rychlých tělesných změn. U malých dětí je vývoj viditelný téměř ze dne na den. U dospívajících může být méně nápadný, přesto je stejně intenzivní. Růst, hormonální proměny i náročné školní tempo mohou přinášet únavu, kolísání energie nebo větší potřebu spánku.
Někdy máme tendenci hodnotit dospívajícího, který dlouho spí, polehává nebo se ráno těžko rozjíždí, jako líného. Často ale potřebuje především odpočinek, pravidelnost a více prostoru pro pohyb. Pohyb není jen doplněk dne. Pro malé děti i adolescenty je důležitým způsobem, jak se zorientovat ve vlastním těle, uvolnit napětí a zpracovat emoce. Batole potřebuje lézt, běhat, tahat, nosit a zkoumat. Dospívající potřebuje sportovat, chodit ven, pracovat rukama nebo být v přírodě.
Důstojnost i ve chvíli, kdy je doma bouřka
Batole, které se vzteká, většinou neumí jinak vyjádřit frustraci, únavu nebo silnou touhu. Dospívající už má více slov, jeho emoce ale mohou být stejně prudké. Rozdíl je v tom, že místo pláče na zemi může přijít odseknutí, zabouchnutí dveří nebo věta, která rodiče opravdu zasáhne. Právě tehdy je důležité nebrat všechno osobně. To samozřejmě neznamená přijímat nadávky nebo rezignovat na hranice. Znamená to vnímat, že za bouřlivou reakcí často není útok na rodiče, ale obtíž, kterou dítě samo zatím neumí dobře zvládnout.
Ironie, zesměšňování nebo ponižování mohou v takové chvíli zanechat silnou stopu. Dospívající může působit sebejistě, někdy až drsně, ale bývá velmi citlivý na hodnocení, zvlášť od lidí, na kterých mu záleží. Pomáhá mluvit jasně, klidně a s respektem. Neponižovat. Nevysmívat se. Neřešit všechno v největším emočním výbuchu. Někdy je lepší dát prostor, nechat situaci trochu vychladnout a vrátit se k ní později.
Méně kontrolovat, více být nablízku
Jedna z nejtěžších rodičovských dovedností je nepřebírat za děti to, co už mohou zvládnout samy. U batolete je to drobnost: nechat ho zakopnout, vstát a zkusit to znovu. U dospívajícího už mohou být chyby větší a jejich důsledky bolestivější. Přesto se bez nich jen těžko učí odpovědnosti. Být nablízku neznamená stát dítěti za zády a hlídat každý krok. Znamená to jít vedle něj. Pracovat spolu, něco připravovat, vařit, jít na procházku, opravovat věci nebo být společně v autě. Právě při takových chvílích často vznikají rozhovory, které by u stolu při otázce „Tak co bylo ve škole?“ vůbec nepřišly.
Děti i dospívající potřebují cítit, že dveře zůstávají otevřené. Že se mohou vrátit, zeptat se, přiznat chybu nebo říct, že něco nezvládají.
Každé chování má nějaký skrytý význam
Dítě svým chováním vždy něco sděluje. Batole možná říká: „Je toho na mě moc.“ Dospívající může říkat: „Nevím, co se se mnou děje, ale potřebuji, abys mě neodepsal.“ Není nutné vše omlouvat ani vše nechat být. Je ale užitečné ptát se, co se za reakcí skrývá. Je dítě unavené? Má málo pohybu? Zažilo neúspěch? Potřebuje více samostatnosti, nebo naopak více jistoty? V obou obdobích se dítě učí hlavně z toho, co zažívá. Nejen z toho, co mu říkáme, ale především z toho, jak s ním jednáme. Klid, respekt, čitelné hranice a důvěra nejsou měkký přístup. Jsou to základy, na kterých může vyrůst samostatný a odpovědný člověk.
Batolata i dospívající potřebují dospělého, který nepodléhá panice. Který dokáže říct ne, ale zůstane nablízku. Který nechá dítě růst, chybovat a hledat vlastní cestu, aniž by ho v tom nechal samotné.
CZ
EN
