Montessori do šesti let: Proč děti potřebují pohyb, hranice a čas dozrát

7. 6. 2026

V podcastu Montessori jiskření byla hostem Kateřina Vosátková, zakladatelka a vedoucí Montessori prostoru pro děti do šesti let v Jablonci nad Nisou. Kateřina má mezinárodní Montessori diplom pro věk 0–3 a její práce stojí především na zájmu o skutečné potřeby dítěte. V rozhovoru otevřeně mluví o své cestě k montessori, o založení vlastního prostoru pro děti i o tom, jak ji formovalo vlastní dětství, citlivost a zkušenost, že jí okolí ne vždy rozumělo. Právě proto dnes klade velký důraz na naslouchání, respekt a porozumění tomu, co dítě skutečně prožívá.

Cesta k montessori

Kateřina původně neplánovala založit vlastní školku. Po přestěhování z Prahy do Jablonce hledala práci, která by jí dávala smysl a navazovala na to, co umí. Když se ale vhodná možnost nenašla, rozhodla se vytvořit vlastní prostředí pro děti od narození do šesti let. K montessori se dostala přes vlastní mateřství. Když se jí narodila dcera, začala intenzivněji přemýšlet o tom, co děti potřebují, aby mohly vyrůstat s větším pochopením a respektem. Montessori principy ji oslovily právě tím, že jí připadaly přirozené a pravdivé.

Dítě potřebuje prostor zkoušet

Jedním z důležitých témat rozhovoru je samostatnost. Kateřina popisuje, že už velmi malé děti dokážou mnoho, pokud je prostředí dobře připravené a dospělý jim zbytečně nepřekáží. Samostatnost ale není výkon ani tlak. Je to možnost opakovaně zkoušet běžné činnosti, které dítě přitahují. Obouvání, zouvání, nalévání, přenášení věcí, péče o prostředí nebo jednoduchá pomoc v domácnosti nejsou pro dítě „drobnosti“. Jsou to zkušenosti, díky kterým si buduje jistotu, soustředění a důvěru ve vlastní schopnosti.

Kateřina zároveň zdůrazňuje, že děti do šesti let poznávají svět především skrze tělo, pohyb a smysly. Proto je podle ní důležité dopřát jim co nejvíce skutečných podnětů: venkovní prostředí, přírodu, stromy, kameny, vodu, písek, zvířata, zvuky i různé povrchy. Právě takové zkušenosti podporují vývoj mnohem přirozeněji než přeplněný program nebo příliš mnoho umělých aktivit. Dítě potřebuje prostor lézt, běhat, zkoumat, dotýkat se a objevovat svět vlastním tempem.

Nepředbíhat vývoj ruky, méně obrazovek, více skutečného života

Velmi prakticky se rozhovor dotýká i grafomotoriky. Dětem není potřeba dávat příliš brzy tužky a pastelky, pokud na správný úchop ještě nejsou připravené. Ruka se připravuje postupně. Nejdříve přes velké pohyby, rameno, loket a zápěstí, teprve potom přes prsty. Pomáhají vkládačky, leštění dřeva nebo kovu, práce s vatovým tamponkem, malování voskovými bločky, velké papíry a činnosti, při kterých dítě přirozeně zapojuje celou ruku.

V rozhovoru zaznívá také téma technologií. Kateřina doporučuje u dětí do šesti let co nejméně obrazovek, ideálně vůbec. Místo toho vybízí rodiče, aby dětem nabídli více pobytu venku a více reálných zkušeností. Skutečný svět je pro malé dítě bohatý sám o sobě. Není třeba ho neustále doplňovat dalšími podněty, aktivitami nebo programem. Často stačí zpomalit a nechat dítě vnímat, co se děje kolem něj.

Emoce a hranice v konkrétní situaci

Když se rodiče ptají na vzdor, nespolupráci nebo vztek, je podle Kateřiny potřeba mluvit vždy o konkrétní situaci. Kolik je dítěti? Kdy se to děje? Co tomu předchází? Jak reaguje dospělý? Dítě má právo něco nechtít, být unavené nebo se probudit se špatnou náladou. Zároveň ale potřebuje dospělého, který dokáže situaci nést, nastavovat hranice a provázet dítě emocemi klidně a srozumitelně.

V závěru rozhovoru se Kateřina dotýká také důležitosti jazyka. Připomíná, že s dítětem je důležité mluvit od narození, popisovat svět kolem něj, pojmenovávat věci a dávat mu prostor reagovat.

I malé miminko potřebuje v komunikaci pauzu. Ticho v rozhovoru není prázdné. Dává dítěti možnost učit se, kdy může vstoupit do komunikace a jak se vztah skrze jazyk postupně tvoří.