Montessori do šesti let: Proč děti potřebují pohyb, hranice a čas dozrát

Montessori Under Six: Why Children Need Movement, Boundaries, and Time to Grow

7. 6. 2026

V podcastu Montessori jiskření byla hostem Kateřina Vosátková, zakladatelka a vedoucí montessori prostoru pro děti do šesti let v Jablonci nad Nisou. Kateřina má mezinárodní montessori diplom pro věk 0 až 3 roky a ve své práci se zaměřuje především na skutečné potřeby dítěte. V rozhovoru mluví o své cestě k montessori, založení vlastního prostoru pro děti i o tom, jak její přístup ovlivnilo vlastní dětství a zkušenost, že jí okolí ne vždy rozumělo. Právě proto dnes klade velký důraz na naslouchání, respekt a snahu porozumět tomu, co dítě skutečně prožívá.

Od vlastního mateřství k montessori

Kateřina původně neplánovala založit vlastní školku. Po přestěhování z Prahy do Jablonce hledala práci, která by jí dávala smysl a navazovala na její zkušenosti. Když vhodnou možnost nenašla, rozhodla se vytvořit vlastní prostředí pro děti od narození do šesti let.

K montessori ji přivedlo především vlastní mateřství. Po narození dcery začala více přemýšlet o tom, co děti potřebují, aby mohly vyrůstat s pochopením a respektem. Montessori principy ji oslovily svou přirozeností a pohledem na dítě jako na člověka, který má od narození vlastní potřeby, schopnosti a tempo vývoje.

Samostatnost začíná u každodenních činností

Jedním z hlavních témat rozhovoru je samostatnost dětí. Už velmi malé dítě zvládne překvapivě mnoho, pokud mu dospělý připraví vhodné prostředí, poskytne dostatek času a nesnaží se všechno udělat za něj. Samostatnost přitom neznamená výkon ani tlak na to, aby dítě něco zvládlo co nejdříve.

Dítě potřebuje především možnost zkoušet. Obouvání, zouvání, nalévání vody, přenášení věcí, péče o prostředí nebo jednoduchá pomoc v domácnosti pro něj představují důležité zkušenosti. Opakováním běžných činností si postupně buduje jistotu, soustředění a důvěru ve vlastní schopnosti.

Děti potřebují pohyb, přírodu a skutečné zážitky

Děti do šesti let poznávají svět především prostřednictvím pohybu, těla a smyslů. Kateřina proto doporučuje nabídnout jim co nejvíce skutečných zkušeností. Pobyt venku, příroda, stromy, kameny, voda, písek, zvířata, různé zvuky a povrchy dávají dítěti obrovské množství podnětů, které může zpracovávat vlastním tempem.

Není nutné zaplnit dětský den velkým množstvím organizovaných aktivit. Dítě potřebuje čas lézt, běhat, dotýkat se, pozorovat a objevovat. Právě obyčejné chvíle v reálném prostředí často nabízejí pro jeho vývoj více než neustále připravovaný program.

Grafomotoriku není potřeba uspěchat

Rozhovor přináší také praktický pohled na rozvoj dětské ruky a grafomotoriky. Kateřina upozorňuje, že rodiče nemusí dětem nabízet tužky a pastelky příliš brzy, pokud jejich ruka ještě není připravená na správný úchop. Vývoj postupuje od velkých pohybů přes rameno, loket a zápěstí až k jemné práci prstů.

Ruku mohou děti přirozeně připravovat prostřednictvím nejrůznějších činností. Pomáhají vkládačky, leštění, práce s drobnými předměty, malování voskovými bločky nebo kreslení na velké plochy. Místo snahy urychlit správný úchop tak můžeme dítěti nabídnout zkušenosti, díky kterým k němu postupně samo dozraje.

Méně obrazovek, více skutečného světa

S potřebou skutečných zkušeností souvisí také používání technologií. Kateřina doporučuje u dětí do šesti let obrazovky výrazně omezit, ideálně je vůbec nezařazovat. Místo nich mohou rodiče nabídnout více času venku, pohybu a zapojení do běžného života.

Skutečný svět nabízí malému dítěti dostatek podnětů sám o sobě. Nemusíme proto každou chvíli vyplnit zábavou nebo připravenou aktivitou. Někdy stačí zpomalit a dát dítěti čas pozorovat, zkoumat a zapojovat se do toho, co se přirozeně děje kolem něj.

Jak přistupovat k emocím a hranicím

Když rodiče řeší vzdor, vztek nebo nespolupráci, podle Kateřiny neexistuje jedna univerzální rada. Důležité je podívat se na konkrétní situaci. Kolik je dítěti? Kdy problém přichází? Co mu předchází? A jak na něj reaguje dospělý?

Dítě má právo něco nechtít, být unavené nebo mít špatnou náladu. Zároveň potřebuje dospělého, který situaci unese, dokáže nastavit srozumitelné hranice a zůstane klidný i ve chvíli, kdy dítě prožívá silné emoce. Respekt k dítěti totiž neznamená život bez hranic, ale způsob, jakým je dospělý nastavuje.

Mluvme s dětmi od narození

V závěru rozhovoru Kateřina připomíná význam jazyka a komunikace už od prvních měsíců života. S dítětem můžeme od narození mluvit, popisovat mu svět kolem něj, pojmenovávat věci a dávat mu prostor reagovat.

Důležitou součástí komunikace je také ticho. I malé miminko potřebuje pauzu, během které může zpracovat, co slyšelo, a postupně se učit vstupovat do vzájemné komunikace. Právě v každodenních rozhovorech, společných činnostech a obyčejných chvílích se postupně vytváří vztah mezi dítětem a dospělým.

Rozhovor s Kateřinou připomíná jednoduchou, ale důležitou myšlenku. Malé děti nepotřebují neustále více aktivit a podnětů. Potřebují především čas, pohyb, skutečné zkušenosti a dospělého, který jim naslouchá, respektuje jejich vývoj a dává jim prostor postupně zvládat svět vlastními silami.