Julie jde do školky

„Ty to máš jednoduché, když jsi učitelka!“ Tuto větu slýchám poměrně často. Ano. Znám vývojovou psychologii dětí, vím, co děti potřebují, znám metody a techniky pedagogické práce, umím pozorovat a vím, co vidět. Přesto si nemyslím, že umím procházet zlomovými situacemi lépe než ostatní rodiče. Ve hře jsou totiž emoce! Emoce bytostně lidské, nezávislé na profesi.

Vést dcerku poprvé do školky je vývojový milník. Zažívám ho již potřetí a nic se na mých pocitech nemění. Julie vyrůstá z rodiny, osamostatňuje se, učí se nové sociální role a stává se součástí komunity. A pro mě jako maminku je to okamžik plný smíšených pocitů radosti, smutku, hrdosti. Je to asi tak jednoduché, jako když kardiochiruržka drží v ruce srdce svého syna nebo soudkyně rozhoduje v procesu se svou dcerou. Jde totiž o život.

Jula nastoupila do školky vprostřed roku po vánočních prázdninách, v době přísných coronavirových opatření, s tříměsíční sestřičkou doma, v probíhajícím období vzdoru, po smrti oblíbeného morčátka. Někdo by řekl, že to nejsou vhodné okolnosti pro nástup do školky. Ale přiznejme si, že ideální podmínky neexistují.

Velkou výhodou bylo, že Jula přes půl roku navštěvovala batolecí třídu v Andílku. Pod pevným a něžným vedením Maggie získala sebevědomí a nabyla sebeobslužné dovednosti, které ji v prvních dnech ve školce hodně pomohly. Navíc se díky zkušenostem ze skupinky velmi zkrátila doba adaptace. Počítali jsme s měsíčním nabíháním docházky, ale po týdnu již Jula ve školce obědvala a po 14 dnech i spala, což rozhodně není obvyklé.

Druhou výhodou je naše rodičovské přesvědčení, že je Julinka na místě, kde má být. Máme velkou důvěru v naše rozhodnutí dát ji právě do Andílka a svěřit ji prostředí a lidem v něm. V průběhu adaptace jsme měli možnost se kdykoliv obrátit na Mili, hlavní učitelku, která si vždy udělala čas na naše otázky, a to i večer, či po cestě v autě. Byli jsme jako rodiče otevření ohledně situace doma (brzké vstávání, pláč, denní řád…) a tutéž otevřenost jsme očekávali od učitelek. Díky tomuto vzájemnému sdílení jsme věděli, že občasný pláč je pouze přirozená reakce na změny a že je vše tak, jak má být.

První den vstoupila Jula do školky a já trávila hodinu a půl procházkou s kočárkem v parku a
přemýšlela, jak se Jule vede. Cink. Na mobilu přistály fotografie, jak Jula krmí morče, jak pracuje ve skupince dětí. Byla jsem klidná. Pedagožky věnovaly stejnou pozornost mně jako Julince.

Adaptace pokračovala přes pobyt do 11 hodin, po té do oběda až po vyzvedávání ve 13 hodin. Řešili jsme nějaké potíže? Ano. Spoustu. Pláč při brzkém vstávání, velkou únavu při návratu ze školky, kdo bude kdy vyzvedávat, Julka na zahrádce bez rukavic, zapomenutou bundu, strach Julky projít sama dveřmi do školky, obtíže s přechodem na zahrádku, neobjednaný oběd, záměnu oblečení… Krásné starosti, že? Vše běžné provozní věci, které se daly vyřešit okamžitě nebo změnou denních rituálů. V průběhu adaptace Jula neprojevovala extrémní radost, ani nadšení ze školky, nepřilnula k žádné z učitelek, neříkala, že se do školky těší a my se na to ani neptali. Bylo ale vidět, že ji školka baví, vycházela usměvavá, přinášela obrázky, které popisovala, a doma chtěla tvořit totéž. Vyprávěla, kdo ve školce byl, co se stalo, vždy vyjmenovala všechny učitelky a některé děti.

Když se July ptáme, jak se měla ve školce, každý den nám s úsměvem odpovídá: „Hrozně“. 

Přeji tedy vám všem, ať se vaše děti mají ve školce také hrozně, hrozně dobře!

Autor: Hanka Slabá

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.